Rozhovor s Danielem Polmanem o Ultra Tour

Jak vypadaly vaše dny během Ultra Tour? Kdy jste vyrážel na cestu a kdy jste končil?

To bylo různé. Když zrovna přálo počasí a já jsem se cítil dobře, tak jsem jel klidně přes noc. Spal jsem třeba jen někde v bivaku hodinku a pokračoval. Někdy jsem se dostal na ubytování, kam jsem přijel třeba v deset večer a vyrážel ve tři ráno dál. Někdy jsem tam ale dorazil naopak ve tři ráno, takže jsem se chvíli vyspal a jel dál třeba v sedm, v osm ráno. Takováhle self supported ultra cyklistika má jedno kouzlo – že se řeší všechno operativně. Jakýkoliv plán na půl dne dopředu je jenom bláhová představa. Vyjíždíte ve finále z hodiny na hodinu.
 

Kolik jste toho během těch 20 dnů naspal?

Nejdéle v kuse jsem spal asi čtyři a půl hoďky. Když jsme to doma zprůměrovali, tak to vychází na 2,9 hodiny na den.
 

Jak tohle zvládáte v kombinaci s náročným sportovním výkonem každý den?

On si na to zvykne každý, kdo zkusí ultracyklistiku. Někdo s tím samozřejmě bojuje, ale já to naštěstí můžu prožívat při sportu, což je moje obrovský životní štěstí. Protože když se zeptáte jakéhokoliv vojáka, který chudák brání svojí zemi v zákopech, tak vám taky řekne, že prakticky skoro nespí. Je to o tom, že tělo i hlava si zvyknou na spoustu věcí, o kterých si v běžném civilním životě myslíme, že ani nejsou možný. Ale hranice lidského těla i psychiky jsou mnohem dál, než si myslíme.
 

Nedostatek spánku pro vás evidentně nebyl tím nejhorším. Co tedy bylo tím nejnáročnějším?

Jednoznačně největší boj, který mě stál hodně mentálních, ale i fyzických sil, byl s počasím. Když člověk jede bez podpory a stihne ho v horách špatný počasí, tak to je prostě poprava. To je souboj s přírodou, který je předem prohraný a hodně rychle. Dostával jsem se několikrát na limit, protože jsem byl fakt podchlazený. To člověk pozná, když už se ani nezahřeje při jízdě do kopce, že už to je fakt špatný. Jediná záchrana je vyhledat nějaké teplo, třeba v restauraci.
 

Vybavíte si nejtěžší okamžik?

Nejtěžší mentální boje byly třeba v okamžiku, kdy jsem dojel v Pyrenejích fakt těžkou horskou etapu ve špatném počasí a byl jsem v docela zbědovaném stavu. No a teď mě čekal přejezd k další etapě. Jenomže ten přejezd vedl přes horské sedlo, přes které jsem přejel už jednou, jak jsem dojel do cíle tu etapu. Takže já jsem si najednou uvědomil, že musím zase zpátky nahoru. Tam, kde je to počasí ještě horší. A znova přejet přes to horský sedlo. To jsou fakt těžký psychický zkoušky.
 

Kdybyste se měl ohlédnout za nejsilnějším zážitkem Ultra Tour, tak který to bude?

Byly dva. Jeden je výjezd na Mont Ventoux, to byla nádhera. Tam bylo docela vedro, takže pěkný počasí. A nahoru jsme jeli s mým nejlepším kámošem, který byl v té oblasti tou dobou na dovolené s rodinou. Pokecali jsme, jeli jsme spolu a fakt to bylo krásný. Ta hora má něco do sebe. Je to solitérní vrchol, který se tyčí uprostřed Provence, z ničeho roste do skoro dvou kilometrů. To je neuvěřitelný. Nahoře měsíční krajina, navíc je ta hora spjatá se spoustou historických událostí, co se týče Tour de France, to je fakt ikona. A já jsem tam nikdy nebyl, takže pro mě to bylo takové to poprvé.
 

A ten druhý zážitek?

Ten byl ještě silnější – když jsem přijížděl do Paříže a spatřil jsem Eiffelovu věž. Protože než jsem odjížděl, tak se mě mladší dcera ptala, jestli uvidím Eiffelovku. Tak jsem jí říkal, že jo a ona ať ji vyfotím. No a když jsem tu Eiffelovku najednou fakt uviděl před sebou, tak jsem si úplně vzpomněl na ten její hlas. Prostě tak, jak mi to říkala, jsem si to zapamatoval. Vyfotil jsem ji, poslal a napsal jsem jí, že jsem nezapomněl. To byl hodně silný moment, kdy jsem v podstatě poprvé a naposledy zamačkával slzu.
 

Co všechno jste měl kromě mobilu s sebou a v čem jste věci vezl?

Vzal jsem čtyři brašny – jedna byla na horní rámové trubce, další v rámu, třetí na řídítkách vepředu a poslední za sedlem. Pak jsem ještě měl na řídítkách takové dva pytlíky, do kterých jsem strkal jídlo. No a vzal jsem samozřejmě jen to nejnutnější. To znamená věci na nabíjení jako kabely a zdroj. Pak nějaké hygienické věci a základní léky, náplasti, dezinfekci. Potom multifunkční swiss kartu, kde je nožík, pinzeta, nůžky. A věci na spravení kola samozřejmě, to znamená duše, náhradní nářadí, montpáky.
 

A z oblečení?

Péřovou bundu, nepromokavou gore-texovou bundu, nepromokavé návleky na tretry i helmu. Měl jsem multifunkční šátek, čelenku, náhradní tričko a vestičku. A potom taky návleky na ruce a kompresní návleky na lýtka plus kompresní šortky ROYAL BAY z řady Extreme. Obojí jsem používal dost. Lýtkové návleky jsem byl schopný mít na nohách třeba dva dny v kuse a ve finále jsem za to byl moc rád. V chladném počasí jsem je bral trošku i kvůli tomu, abych měl něco na sobě. Ve vedrech zase mají nohy daleko větší tendenci napuchat, což je při ultracyklistice obrovský problém. Protože jakmile začnou nohy napuchat, tak se to hromadí všechno dole v tretrách, vznikají otlaky. Člověk se hůř vejde do bot a to je průšvih, protože to strašně bolí. A taky myslím, že pro svaly je fajn mít tu kompresi, hlavně z hlediska regenerace a průběžné podpory. Kompresní návleky používám prakticky při všech svých aktivitách.